Příběhy

Káťa.

8. listopadu 2012 v 18:37 | Raisel ˘˘
"Ne slečno. Omlouvám se, ale dnešní schůzku ve tři musím opravdu zrušit."
"Ale prosím! Vy to nechápete, já ... potřebuju vás!" Katka se již po několikáté snažila přesvědčit svého psychiatra, aby terapii nerušil. Byla naprosto přesvědčena, že jestli jí má někdo pomoct, tak jedině on.
"Promiňte." Chvilka odmlky, a poté se ozval známé cvaknutí upozorňující na to, že druhá strana zřejmě položila telefon. Vzápětí nekonečné pípání.

Podívala se na žiletku vedle ní a na řezné rány na její tenké ruce. Do očí se jí vehnaly slzy. Z nočího stolku vzala deník a snažila se zavzpomínat, kdy to vlastně začalo. Před rokem? Ještě dřív? Je to možné? Aniž by si to uvědomila, během chvíle jí naskočila husina a kdyby měla v tu chvíli něco říct, nevydala by ze sebe ani slůvko.
Na stránkách byly nalepeny fotografie jejích rodičů, přátelé, bývalá škola ze které jí vyhodili. Založená tak, aby jí našla jenom ona, se úplně vzadu schovávala fotografie oné nehody. Té nehody, kdy přišla o všechno. Byla to přesně ta nehoda, kdy jí život vypověděl. Přestala důvěřovat lidem, každou noc jí doprovázely přeludy, bála se spát, chodit, dokonce i smát. Jistě, její přátelé se jí snažili pomoct, ale mnohdy to nedopadlo příliš slibně.
Tisíckrát si opakovala, že život jde dál a ona je silná. Rady psychiatrů mnohdy pomohly na pár týdnů a pak, jako by všechno bylo zbytečné. Byl to její boj.

Se stejnými myšlenkami a se stejným strachem jako kdy jindy odešla krátce před půlnocí spát. Druhý den často z rána, když šla na vlak se po dlouhé době objevil někde v dáli. Zjev, co jí děsil v doprovodu hlasitého zvuku připomínajího něčí volání o pomoc. Hlas bolesti, rány, řev. Poslední co viděla byl on, poslední co slyšela byl něčí pláč, a pak už zavřela oči.

Většina lidí byla přesvedčena, že Katka spáchala sebevraždu. Na jejím tělem nenašli žádné stopy po útoku, jenže to co nebylo na těle, tak bylo uvnitř. Jinak si to nikdo nedokázal vysvětlit. Až na pár psychiatrů, kteří se jí kdysi dávno snažili pomoct, ze stovek kilometrů vzdálených měst o ní nikdo nevěděl tolik, aby jí mohl charakterizovat. A bohužel ten, kdo jí měl opravdu pomoct odmítl, protože výhra v loterii byla ten den několikanásobná. O Katce se dozvěděl až pár dní potom. Šokován a omámen.

Ze šuplíku

7. května 2012 v 21:59 | Raisel
Byla jedna dívka a ta si vedla tuze hezký život. Byla si vědoma, že po krásným je i to horší, a z toho měla bohužel ten nejhorší pocit, co člověk může mít. Měla strach, nervy a stále musela něco řešit. Tak se stalo, že přehlížela to dobré. Zapříčinila si, že přišla o to nejlepší, co jí mohlo v životě kdy potkat a uzavřela se.
Oči zelené sklopila, změnila svůj styl, a to byl konec. Vlastně tak začátek něčeho nového, vždyť každý zná to pořekadlo... A tak cigaretou v ruce všechno začalo. Zapřísáhlá nekuřačka si řekla, že už nemá důvody "proč nekouřit" a začalo to. A víte jak jí bylo? No skvěle! Jí samotné, bez okolního světa. S krabičkou cigaret a zapalovačem, s černou kočkou na klíně a tichými vzlyky.
Kdyby tak tenkrát někdo viděl jak zlé to období bylo! Ale vždyť pomoct jí nemohli! Říkali si jen "Chudinka, nikoho nemá! Jak taková holka z té rodiny mohla jinak dopadnout!" A ona si z toho nic nedělala. Brouzdala se ulicí, vyhozená gymplačka bez vzdělání a bez života.

* * * * *
 
 

Reklama