Píšu

City jako hadr

26. prosince 2013 v 23:30 | Raisel.
Připadám si přůstřelná. Asi tak jako neprůstřelná vesta, která je úplně k hovnu.
Chovám se k vám mile, protože to jinak neumím. Protože nechci, aby spolu všichni zacházeli špatně. Držím si přátelskou hranici s kluky, kde bych spíše měla budovat tlustou čáru. A doufám, že si to jednou uvědomíte. Těší mě, když mi napíšete, co to pro vás znamená. Bojím se, když to znamená až moc...

Mám jedno srdce a jsou city, které nedokážu sdílet se všemi. Jsou jen pro něj. Dostali jsme se k sobě vlastně velmi velkou oklikou. Ale je teď a my jsme spolu, nezáleží na tom, jak moc velkou oklikou.

Při všem co mě provází si říkám, že někde musí existovat míra přípustnosti, kdy už existuje pouze ne, a poté se stávám jen chladnou holkou, tím typem, kdy kluci s radostí říkají "ale holky jsou větší svině." Taky se říká, že často se ve vztahu rozchází holky, než kluci. Dobře, řekněme si, jsem trochu přespříliš hodná, když se snažím vše dělat "mnohem lepším a přípustnějším" pro druhé pohlaví.

A přitom si přijdu jako cedník, přes kterej všechno projde. Jako pomyslná neprůstřelná vesta na hovno. Ale jenom tehdy, když jsem se dostala k až tak hlubokomyslnému přemýšlení jako je tohle.

Trochu silnější a chudobomyslnější povahy druhého pohlaví (vypustím odstavec o tom, koho přesně si pod tímhle představuju) si pak tedy myslí, že jsem vlastně celkem slabá a stávám se lehkým cílem. Takovéhle typy (o kterých se vlastně odmítám rozepsat, ale přitom si vybavuju obličeje všech, kterým bych do něj nejradši kopla) bych s velkou radostí poslala do prdele, a ani bych se neobtěžovala s tím, chovat k nim dávku ohleduplnosti.

Bohužel pro mě, možná tou se špatným odhadem vůči lidem, je pro mě takových chudobomyslných, u kterých je to hned zřetelné, velmi pomálu, a proto svůj život poté zatěžuji lidmi, zmíněnými na začátku článku.

S velkou radostí na závěr ovšem sděluji, že nejmilejším odlehčením a radostí je život točící se kolem něho, a proto se stává život celkově mnohem snesitelnějším.

Poznámka na závěr:
Smajlíky, mnohdy usměvavé, jsem si odpustila.
Snad mi dnešní článek stál za zítřejší spánkový deficit.

Radost

12. října 2013 v 23:21 | Raisel.
Chtěla bych umět psát o svých radostech. Vyjádřit vnitřní pocity, kdy sedím a jen tak se usmívám. Nebo opravdové štěstí, to člověku vidíte jenom na očích. Nebo když mě během dne někdo mile pozdraví a usměje se (takových lidí moc není) a mně to zlepší náladu, a směju se taky. Místo toho je podzim, je sychravo, a nálada všech je totálně na nic. Až na pár šťastlivců.
To jak mi je, když si večer zabrnkám na akustiku, nepochopí jen tak někdo. Už jenom to, že jsem zase začala hrát. Když si později nechám do uší řvát lepší i ty horší písničky, nebo jak je vlastně člověku, který sžírá sám sebe. Když z vlastního špatného pocitu uklízím pokoj a zachumlám se do deky. Pustit si film, a už přesně vědět, u které scény budu brečet - vytáhnout kapesník z krabičky, na které jsou růžoví sloni. Na malý okamžik se vzpamatovat, opět propadnout a později neřešit..
Omyl davového šílentví by mohl být, že se všichni chováme stejně. Jde o situaci, o náladu, o to, čím jsme zrovna ovlivňováni. Chci si nechat nosit snídani do postele, nebo ho překvapit snídaní po tom, co přijede, válet se po večerech u filmu. Probudit se a dostat pusu, uvařit si oběd ... nikdy dřív mě nenapadlo, že když to člověk někdy už zažil, je to ještě horší, než když jenom přemýšlí a představuje si, jaké to je. Nostalgie je děvka. Ale zvykám si! Na druhou stranu, zrovna teď nikdo neřeší, co kamarádská pusa je, a co ne. Co je nezodpovědné, a co není...kdo to soudí? Chci být spontánní, a nespěchat. Ale zároveň něco očekávám a přílišné protahování mě vadí.
Další omyl je to, že si rodiče myslí, že mi je všechno ukradený. Není právě. Kéžby.
Bylo hezký zase psát. Přišlo to tak nějak samo a náhle (vypadá to, že teď budu poslouchat dvě alba stále dokola). Kromě názvu. Říkám si, že kdybych měla každý článek pojmenovat "Nový článek", nic se nestane. Chodí sem sotva pár lidí, a do konce roku bychom se vysokého čísla stejně nedočkali. Píšu pro sebe, a proto, že mám ráda jak některé věci vyzní, než když se vysloví :). V prdeli je, že jsem začala psát celkem optmisticky, a zase to končí nostalgií :D. Dneska se mi bude zdát o kostičkách. Pac a pusu.

Co bylo potom?

25. září 2013 v 18:18 | Raisel
Přes půl roku s klukem. Přes půl roku bez blogu. Bez kluka. S blogem.

Vím, že jsem s ním všechno hodila za hlavu. Starosti, věci co jsem dělala sama. Pak to bylo jiný. Měla jsem s kým sdílet svůj čas. Měla jsem být s kým šťastná, nechat se hýčkat, po dlouhé době jsem cítila...
Přišel problém. TEN důvod? Ano, známe. Co je za tím? Přijde mi, že všichni ví, jen mě to míjí. Říkají - Neřeš to. Říkají - Ser na to, bude líp. Říkají .. a ty si jedeš to svoje. Seš naštvaná sama na sebe. Nenávidíš žárlivost, podezřívání, ani touhu.

Tak jo, jdeme na to (psala jsem to zhruba dva dny zpátky)...
Často chci dělat věci, které si přeji, aby ostatní dopřávaly mě. A tak to občas dělám.
Kniha fotek a k tomu napsaná každá vzpomínka. Nesmělé pozvánky.
Ve věčném, dlouhém přemýšlení o tom, co je správné nyní podniknout s … , váhám. Váhám vždy, když si koupím nové oblečení a vím, že by se mu líbilo, a že bych chtěla, aby mi to pochálil. Váhám vždy, když mě napadne nějaká zpráva, která by mu mohla udělat radost. Prý ano, je to zbytečné. Nač plýtvat energií pro někoho, kdo ztratil zájem. Pokud si opravdu uvědomí to, že mě ještě dostatečně má rád na vztah, ať ... Pokud bude pozdě, a já už budu příliš smířená, … asi se tím nic nezmění. I když jsem holka netrpělivá, zamilovaná a nedočkavá.
Pokud mě však ani neosloví. Zahodil to. Zahodil půl roku kvůli zvráceným dvou týdnům. Ztratili jsme sebe. Bolí to.
Poslední týden jsem nechtěla do našeho problému řadit více lidí. Lidi, se kterými bych musela rozebírat to, jak a proč se tak cítím, co se stalo. Úplně se to nepovedlo a v závěru každý přeci jenom řekl - "On si třeba uvědomí, že tě má pořád rád. Dej tomu čas" a pak si uvědomíte, že právě… to se tak jenom říká. Pokud to tak nemá být, neuvědomí si to. Nepřišel na to, není důvod pokračovat. Konec… Často nesmiřitelný závěr nás dívek, které příliš doufaly ve své sny. Které si myslely, že v závěru bude štěstí. Není to tak. Ať tak či onak, z nečekaného rozchodu vyjde vždy jeden, který snese následky daleko hůř, než ten druhý. Co si možná neuvědomujeme je, že nás tento po-rozchodový pokles oddaluje dál a dál od nových možností. Od nových možností, zkušeností, a užívání si života.
Přiznám to - chvilky jako tyto, kdy se smířeně odevzdávám tomu, že co je tak má být. Vím, že tohle není konec.

S láskou … (i bez ní) Tvoje.


Jaká je vlastně představa holek? Že pokud se s někým rozejdou, budou mu chtít pak ukázat, o co přišel? Po nějaký době jsem si uvědomila, že tak to stejně nechodí. A že co máte na sobě (nebo v sobě) může ovlivnit kohokoliv jiného, než jeho. Že je mi šestnáct, a jsem jenom blbá. Nebo alespoň tak na sebe budu jednou možná pohlížet v budoucnosti. Teď je teď, a teď to tak prožívám. Tak ať.
Definitivní. Hloupá mladá holka. Přesvědčená o své pravdě - nic mi ji nevyvrátí. Vím to. Děsí mě to. Věřím mu. Vždycky jsem mu věřila.

Někdy v budoucnu miláčkové. :)

Plesová

3. března 2013 v 23:06 | Raisel ^^
Když jsem byla ještě malá holka, představovala jsem si, jaké to bude, až se obléknu do krásných šatů, vlasy budu mít jak princezna a půjdu na ples. Až na vysokých podpatcích vejdu do sálu, až si budu moct zatančit a seznamvat se. Tohle jsem si představovala. Měla jsem spoustu dětských snů a chtíčů a v té době, kdy jsem je měla, neexistovala představa, že by něco bylo nemožné. Nebyla však ani možnost, takové sny ovlivnit.
Teď, když už mám trochu jiná přání, spoustu z nich ještě ovlivnit můžu. Jen si už nikdy nic nebudu představovat tak krásně, jako když jsem byla malá. Za celou tuhle plesovou sezónu mám za sebou jenom dva věnečky a jeden oficiální ples. První věneček byl spolužačky, druhý náš. Kdybych už touhle dobou byla v Rakousku, nebyla bych na plese, na který jsem šla vlastě docela nečekaně. Jediná podmínka? Sehnat si někoho, kdo půjde se mnou. Ač se to ze začátku zdálo jako lehký úkol, zjistila jsem, že ne každý by zrovna na "ten" ples šel. Oproti maturiťákům byl tenhle v dosti jiný. Ale dopadlo to. V sobotu ráno jsem už měla jisto v tom, s kým na ples půjdu, a začínala jsem se dost těšit. Přijde mi správný věřit na vniřní pocity, takže když od něčeho očekávám, že to dopadne dobře, tak by to tak i s nejvěší pravděpodobností mohlo dopadnout.
Měla jsem svý věnečkovský dlouhý růžový šaty, nový boty (kterým se bohužel urval pásek jakmile jsem poprvý tančila, takže musel přijet tatínek a přivést jiné boty .. -_-) a jinak to bylo skvělý. V tombole byly tak krásný ceny, že bych dokonce možná přešla svůj strach z davu lidí a došla si pro ni. Jako host tam byla Tereza Kerndlová, která se nakonec jevila jako strašná sympaťačka. Jediné co bych vytkla, tak že buď byla tak perfektní, nebo to byl stoprocentní playback. Což tady se spíš skláním k tomu druhému. Většinou jsme střídali Jive, když to šlo, nebo takovou nějakou improvizaci :D. Škoda, toho metrovýho plyšovýho slona s pětistovkou jsem nevyhrála. Domů jsem se vrátila v krásnej čas 3:33, 3.3.2013. Nic výjimečného.

Zítra nejdu do školy. Díky tomu pořádám tohle noční ponocování (i když jsem už tak dost unavená), pozdní úklid toho, co se tu nahromadilo přes víkend, a sepisování seznamu článků. Až na tu nepříjemnou návštěvu v nemocnici se na zítřek docela dost těším, protože mám plány. Pokud bude pěkný počasí (a má být) půjdu se projít. a ještě předtím si koupím něco na sebe. Příroda, focení a čerstvý vzduch. Někam hodně daleko, načerpat energii.
Tenhle týden nebyl žádné klišé, protože změn bylo dost, něco odpadlo, něco nového zase přijde. Na konci tohoto roku se určitě budu moct pochlubit novými cestovatelskými zážitky, pokroky ve hře na kytaru a pár koncerty :). Kdybych mohla říct, že na tom budu povahově také lépe, vůbec bych se tomu nebránila. Achjo.

Jarní, o rok zpátky - (c)Raisel 2012; Zenit

Konce a začátky

16. prosince 2012 v 14:42 | Raisel ˘˘
Byly dvě blondýnky, co spolu chodily do třídy celých devět let. O prvním stupni ani nemluvě, ten se téměř neznaly a ani se spolu nebavily. Druhý stupeň začal být jiný. Ty dvě se začaly bavit, ale trochu jinak. Hádaly se kvůli hloupostem, nemohly se vystát, nadávaly si. Ostatní tomu rádi říkali "blonďaté hádky." Občas ale nastane zlom, a tak se tyhle dvě začaly v polovině osmé třídy smiřovat. Už byly obě jiné, všechno bylo lepší. V deváté třídě se z nich staly opravdu kamrádky, dobře se bavily, už na sebe neštěkaly. Loučení si užily společně, jako tým. Rozlučák jedna druhou držela, při něm jedna druhé řekla "ty ses teda rozjela", ale věděly, že všechno je dobré. Setkaly se o prázdninách, začaly spolu jezdit každé ráno do Pardubic. Byly spolu v tanečních, a zrovna včera měly věneček. Jedna přestoupila na jinou školu, už spolu nebudou jezdit do školy, ale jsou to kamarádky. Dvě blondýnky co se nikdy nesnesly a teď ... Tamča a já. Někdy to tak bývá.

Zajatci samoty

29. listopadu 2012 v 15:00 | Raisel
Když jsem jednoho zimního dne přišla na svět, byli se mnou. Mamka s taťkou, tehdy osmiletý brácha a babičky s dědečkama. Všichni se radovali a byli při mě. A já tehdy nebyla sama. Nikdy jsem z tohohle hlediska nebyla sama celých 15 let a vždycky jsem veděla, že když usínám, jsem v bezpečí pod jejich křídly.

Dobře si vybavuji, jak jsem jako menší měla převážně ráda samotu. Buď jsem se zavřela do pokojíčku, nebo naopak utíkala hodně daleko. Často to byla ta nejlepší a nejúčinější terapie.
Pak jakoby přišel zlom a nabralo to jiný směr. Samota se stala tou nejméně vyhledávanou věcí v mém životě. Těžko si pak člověk po dlouhé době opět přivyká na její pachuť, můžu říct že vím, o čem mluvím. Samota jako samota, to totiž není ono. Ta ´druhá´chutná jinak. Víc hraje na city, víc bolí a má větší váhu. Víc mě občas rozhodí totiž to, že nemám koho obejmout, na koho se pořádně usmát a koho potěšit než to, že bych žádala v některé místnosti spíše méně lidí, než větší počet.
Článek o samotě se píše poměrně dost hůře, než ty jiné. Snažím se tu vyjádřit něco, čeho je v mém životě příliš, něco co mě souží, ale zároveň něco, co občas hraje dost důležitou roli v tom, abych byla šťastnější. Nepatrně totiž třeba přiznávám, že párkrát do týdne se opravdu těším domů, do klidného vlaku jen z toho důvodu, že budu sama, že nebudu poslouchat svého spolužáka, poslouchat nevhodné otázky, nudný výklad dějepisu, nebo další, docela nepatrné nátlaky.
Více než jenom někdy mi ale přeci jenom chybí to "pohlazení po duši" které umí dát jen někdo, někdo kdo zaženě smutek, naplní samotu a přivodí úsměv.
Nepotřebuji slýchávat co dělám špatně, jak moc jsem špatná a co zřejmě nikdy nebudu. Znám své chyby moc dobře a jsem si vědoma následků, které mi přivádí. Proto tak ráda občas odeženu všechny, který by mě momentálně mohli nějak více ovlivnit. Nejdříve se potřebuji vnitřně vyrovnat s tím co je a pak možná opustím svojí slabou hranici mezi samotou a něčí společností. Proč jim to občas zakazuji, sama nevím.
Mohlo by se pomalu zdát, že nemám ponětí o tom, jak bych se nejradši cítila. Vím to moc dobře. Nechci zůstat sama déle, než by bylo maximální romezí. Nechci, abych se někdy musela v přítomnosti své rodiny cítit sama. Když tatínek neobejme, maminka vyzví, když maminka nevyzví, bráška vyslechne. A jsme tu pro sebe (i když se občas nezdá:).
Mezi přáteli vím že jsou tací, kteří by mě navštívili kdykoliv, když bych potřebovala. Ti, kteří mě podrží, a i já je. Pak další lidé, kteří přijdou, a zase po nějaké době odejdou. Přesto nám dají asi tak největší dopad na náš názor ohledně samoty. Kteří nám pomohou rozeznat tu žádanou, od té špatné, co přichází většinou jen ve chvílích, které trávíme bez nich.

Na všechno se dá zvyknout, údajně. Podřizování jinému prostředí nebo nějaké změně nikdy nepatřilo mezi mé silné stránky - a ani nebude. Stejně tak se samotou. Vždycky si vzpomenu jaké to je nebýt sama, cítit podporu a blízkost. Pocit který nezapomenu a samota, kterou zvládnu zkrotit když budu chtít.

Chaos?

27. listopadu 2012 v 21:27 | Raisel ˘˘
Tepre až když něco končí uvědomíme si, proč jsme to začali a že končit nechceme. Občas si to v návalu vzteku neuvědomíme. Občas si to uvědomíme moc pozdě na to, aby byl čas s tím něco udělat a nějak ovlivnit přítomnost.
Občas chci být zase ta holka, co jako odpověď na otázku o její náladě odpovídá pravdivé "Mám se skvěle" a ne málo věrohodné "Jde to." Kéž by to šlo zvládat lépe.
Jsem přesvědčena, že tyhle Vánoce budou o něco chudší, než ty předchozí. Nevadí mi to, ani jsem se s tím nemusela smiřovat. Největší radost mi ten večer udělá rodina. Budu se chovat jak nejlíp umím. Ráno vstanu s úsměvem. Týden před Vánoci napeču včelí úly a linecké cukroví. Budu procházet obchody a říkat si, co si jednou pořídím. I kdybych se měla v tu chvíli přetvařovat, vánoční dny nebudou špatné.
Zvykla jsem si na klidné první měsíce v nové škole. Teď si spíše přivykám na to, že časy se zhoršují, a plány na "skoro neučení" nevycházejí. Každopádně ve škole to ještě jde, jistojistě se dokážu zasmát každé hlouposti, cítím se tam jinak, než kdekoliv jinde. Asi líp.

I tenhle víkend jsem si dokázala užít. V pátek jsem zůstala v Pardubicích s kamarádkou a koupila jsem si v levných knihách "Díky za vpozmínky". Jakmile jsem zahlédla jméno oblíbené autorky, název, popis, cenu - jednoznačně ta kniha musela být moje (tak až k Vánocům). Myslím, že se tam ještě párkrát stavím.
V sobotu jsem se šla podívat na scénický tanec, kde mimochodem byly i holčiny, co se mnou kdysi chodili na tancování. Uvažovala jsem, co vedlo k mému skončení tam. Je to pravda, zvětší části za to mohl kolektiv. Stejně jsem skoro přesvědčena, že i tak bych to nikam dál nedotáhla. Ano, kytara ke mě sedí lépe. Scénický tanec jako takový je nádherná záležitost. To vyjádření pocitů tělem, ty nápady na choreografie. Byla jsem okouzlena. Obdivovala jsem všechny. Postarší tanečnice, které stále dávaly do všeho plno energie, stejně jako mé vrstevnice, které toho možná kdy dokázaly víc, než já.
Vrátila jsem se večer s přesvědčením, že bratr už bude pryč. Omyl - teprve se pro něj stavovali. Byla jsem přesvědčena, že mám jít s bráchou a dalšíma pár lidma na bowling, a že to určitě bude fajn. Neodmítla jsem, a později ani nelitovala. Proč si nepřičíst další dobře strávený večer?
Následovaly taneční, příprava na příští prodlouženou. Pak lekce, a konec. No prosím. Mezitím pár vystoupení s kytarou v týdnu, jedno o víkendu, nákupy, cvičák a šup máme Vánoce. Snad se situace poté alespoň trochu uklidní, i když bych tomu moc nedávala.

Myslím, že už pomalu není co říct. Chystám článek na TT - po delší době se odvážím. Přeji dobrou noc a krásné probuzení ^_^
Rai.

Pro tentokrát jinak

28. října 2012 v 13:27 | Raisel ˘˘
Nemůžu dát doma najevo, že se tohle ráno necítím úplně fit, protože první co by napadlo mojí mamku by určitě bylo, že jsem včera s bráchou něco pila. A podle toho jak bych jí řekla, že mi fakt je, by si myslela, že jsem toho pila asi víc, než bych měla. (Vlastně já bych neměla vůbec nic, ale na to nesejde což:D). A tak tu lítám po schodech, pořád nahoru a dolů, a plním každé její přání a prosbu o pomoc. Říkám si, že možná i tenhle fatk, že něco dělám je víc podezřelý než by byla skutečnost, že mi není nejlíp. Ale ono to je jenom tak, že jsem přešlá a nevyspalá. Měla jsem pár pivek, ale to už se v tom ztratí. A ráno jsem si chtěla dát kafe na probuzení, přičemž mi byla dána přednáška, že to v mým věku není zrovna to nejlepší. Ale já mám kafe ráda, hodně ráda x_x.

Poloprázdný balíček chipsů

23. října 2012 v 10:23 | Raisel ˘˘
Najednou nenacházím slova pro to, co jsem chtěla napsat. Najednou jako by ty všechny myšlenky, co mě přepadávají celé dny, odešly a nechaly mě tady napospas.
I přesto, že ještě v úterý a ve středu do školy nejedu, jsem si šla vyvětrat na pár minut hlavu s Barborkou, abych tady nepadla v popel ve svých náladách. (Aha, takže je to se mnou zlý?) Není to se mnou zlý, ale nemám tuhle zatraceně smutnou a bezmocnou, stestkem se navalující náladu ráda. Tak ji chci s nějakou snahou odbourávat. :) Ono to je taky tím, že je podzim, dost možná. A přitom jako samostatný období, ho mám docela ráda. Hlavně kvůli focení. Už ne ale kvůli tomu, co mi každoročně přináší.

Povětšinu cesty byste Barču spatřili asi takto - se zabořeným čumákem a lovící myši. Byly jsme si sednout u splavu, pražilo tam slunce a nebe bylo čistě modré. A když už přišel čas na to vrátit se domů, slečna se rozhodla, že mě trochu poškádlí.

Tohle je přesně jedna z těch fotek, které si fotíte jen tak, pro potěšení a pro zábavu. Pro zachycení okamžiku. A tak vám je celkem jedno, v jaké kvalitě je, a kolik toho ostatní na ní poznají. Důležité je, co v té fotce vidíte vy.
A taky jsem zjistila, že jsem si povětšinu cesty pobrukovala Charlie Straight.

Je pravda, že doma mi je ještě líp, než kdybych teď měla být ve škole.Takže nástup až příští týden v pondělí a do toho je ještě spousta času.
Název článku se tváří, jak kdyby s tímto neměl nic společného. A přitom toho má společného opravdu, opravdu dost. :)

22.10.2012 .. xx

Fighter

15. října 2012 v 18:09 | Raisel ˘˘

Poslední týdny. Fotka vpravo dole nevyšla.
Konečně jsem se začala radovat, že rozepsané články ve wordu, naplánované focení a nějaká ta odlehčující práce mě vrátí zpět do režimu. Ha, omyl. Celý tenhle dlouhý, osamocený, ne nejlíp započatý týden se bude odvíjet v teplu postele, s antibiotiky a s čajem. Třikrát hurá přes víkend bolavým zádům, 50ti zameškaným hodinám a hádkám :D . To všechno s nadsázkou, doma si mě docela rozmazlujou.O:) Mám nový diář pro příští rok (jó, mám ráda diáře. I přesto, že zhruba v polovině roku přestanu vše zaznámenávat a vzápětí nadávám, že v ničem nemám přehled).
Aspoň mám po té dlouhé době čas na filmy a knížky. Největší potěšení :) Chyběly my taneční, začala jsem tam chodit ráda, a teď nemůžu. Možná tam v neděli uteču, jestli mi bude dobře (což při mým nepatrním štěstí kdo ví ..).
Udělala mi radost Barča. Bude uchovněna, podařilo se to. A to by znamenalo, že by se mohl někdy v budoucnu splnit můj kdysi dávno vzdálený sen, vlastnit svého psa:). Ale proč přebíhat (člověk by se občas bál v něco doufat).
Pro dnešek to bude všechno.

= Vymýšlet názvy článků je fakt občas těžký. :D

Když ti někdo život ničí, usměj se a ...

27. srpna 2012 v 23:07 | Raisel ˘˘
Jsem trochu rozčarovaná z dnešního dne.
Jsem ráda že skončil tak jak skončil, fakticky to bodlo.

Mám ráda ten pocit, když se můžu na něco nebo někoho těšit.
Mám ráda ten pocit, když ho obejmu ♥

Ráda bych řekla spoustu věcí. Mámě, přátelům. A taky si bych nejradši vyčetla všechny bolesti co způsobuju sobě a jim.
Ráda bych šla zítra do první trafiky a ...

Podívám se do zrcadla a občas si řeknu co to vlastně dělám.
Podívám se do zrcadla a nechápu ten rozdíl za jeden jedinej rok.

Přála bych si navštívit první metalovej koncert.
Přála bych si neusínat sama.

Dobrou noc.

Na slzy, pro úsměv

24. srpna 2012 v 23:20 | Raisel ˘˘
Je to už hezká řádka dní co se tu objevily poslední články. Zatím se toho dosti stalo (dost taky ne) a vlastně bych řekla že je o čem psát, jen jsem si nenašla dostatečně času pro všechna zveřejnění.

Důležité body..
Rozlučák - Nejneskutečnější pařba se spolužákama, dopadla vskutku dobře. Pro mě ano, pro ty ostatní - docela. Kdo by to čekal, že zrovna já, že ano, většinu lidí překvapím svým postojem k "mládeži nepřístupným věcem". Já to od sebe čekala, teď jsem jen byla zvědavá na to, co řeknou oni.
To, že jsem se na rozlučáku cítila v podnapilosti tak v pohodě ovlivnila moje nálada. Světě div se, ale ještě v červnu, kdy to nebylo veselé a já bych spíše žalostně křičela, přišel (dosti nečekaný a neplánovaný:) zvrat. Přítel, se kterým jsem dnešním dnem přesně dva měsíce, mě dokázal po dlouhé době přimět k tomu, abych byla šťastná (popsat nestači, teprve kdybyste poznali, věděli byste, jakou váhu to pro mě má:). Ve dvou je holt svět krásnější .. a na přesný význam jsem přišla teprve nedávno :)
I po pár dnech co jsme byli spolu, jsme se museli na 18 dní rozloučit.
Tábor. Pocity, se kterými jsem na něj přijížděla, odešly během pár dní a já si to tam začala užívat. Ve známé partě, v dobrém kolektivu, s večerními smskami ..:) Nevyšlo nám počasí na přenocování pod širákem, tak nám nezbývalo než to oželet. Několikadenní chřipka mě nerozházela. Odvezla jsem si nejvíce vzpomínek co šlo, ty krásné pocity a to špatné, co bylo, bylo zapomenuto.
Dolce-Krkonoše. Po týdnu stráveném doma jsem odjela s rodiči na dovolenou. Noc před odjezdem, perseidy, krásný zážitek. A věřte, že hvězdy přání fakt plní! Někdy to trvá, ale stačí počkat.. :)
V krkonoších žádné konflikty, večer zábava s rodičema a kamarádkou... nikdy jsem se v jejich přítomnosti neměla za poslední dobu lépe. Doufala jsem, že to vydrží i doma, ale naivita mě opět překonala ... Oblíbila jsem si horské terény, svoje kolo, drumec, rybníky, geocaching, poznávání.
A doma? Doma mě čekala moje postýlka, moje čtyři modré stěny a také on. Těšila jsem se na něj, ale do dnešního dne, co jsem se viděli, se minuty neskutečně vlekly. Kdo poznal, sám ví.

Jsem ráda, že můžu napsat článek také v optimističtějším rytmu než obvykleji a doufám, že to tak ještě nějakou dobu zůstane. Zítra mě čeká výlet s bratrem do Hradce, v pondělí vyřizování ve škole v Pardubicích, a o další týden později má nová škola. Kdo ví, kdo ví ...

¨
Trochu chutě, dali byste si? :D

Čekání na splnění přání

21. června 2012 v 19:23 | Raisel ˘˘
Jistě nezajímavý název článku, který otvírá neméně zajímavou spoustu textu (opět a po xx týdnech). Po celé ty dny nešlo o to, že bych si neudělala čas napsat pár slov na blog. Jen jsem ani chvíli neměla náladu veřejně se s něčím svěřovat a řešit něco znovu. Tak teď tu vypíšu snad to nejdůležitější, co se mi nahromadilo v hlavě za ten skoro měsíc, naházím pár fotek z archivu a budu doufat, že mě s tím většina z vás nevypíská. :D

Naše víkendové cesty

21. května 2012 v 20:33 | Raisel ˘˘
Občas člověk po náročném týdnu potřebuje opravdu parádní víkend, který mu přinese to, co mu týden odebral. A že tenhle prodloužený víkend jsem potřebovala sakra dlouho.
V pátek jsme jeli a Ajkou do Brna do kytar. Pro mě jako maloměšťáka je návštěva tohoto obchodu něco jako prestiž co jen tak není dostupná. :D Bylo to parádní, koupila jsem si kabel a trsátka. Podívala jsem se na vyšší třídu kytar než je můj Ondráš, ale stejně mi ten můj naprosto stačí. Kombo jsme nakonec pro Áju nekoupili, ale tak příště...
Poté naše cesty byly do Ikey, odkud jsem si odvezla polštář. Jsem z něj tak pekelně nadšená. :D Řeknete si, že je třeba kýčovitej, ale mě se strašně líbí a to, že se hodí shodou okolností i dobře do pokoje je témař maličkost oproti tomu jak je krásnej (a pohodlnej).

Neobyčejný přítel člověka

14. května 2012 v 21:28 | Raisel ˘˘
Vskutku nemám ráda lidi co říkají, že pes je jenom obyčejné zvíře. Kdyby to totiž byla pravda, nedávala by mi naše Baruš tolik, co mi dává. Tolik pozitivní energie, tolik optimismu a lásky. Sotva lidé co o psech tvrdí jak jsou nepotřební dají někomu tolik lásky jako čtyřnohé chlupaté stvoření.

Je to už dlouho, co tu byl pozitivní článek a mohu vás s upřímností říci, že možná ani dlouho nebude. Ano přesně takováhle realita mne zasáhla. Realita plná smutku, stesku a samoty. Nedůvěry pocitu viny. Je to děsný období. A kdyby nebylo mých opravdových přátel jen těžko bych to zvládala. Jedná se o problémy každodenní, neběžné ale i ty obyčejnější. Pevně věřím, že brzy najdu se sílu se z těch ** vyhrabat. Nemyslím si, že bych teď na všechno hleděla moc s nadhledem. Ale Barča mi dnes udělala takovou radost a všichni lidi co si na mě jen vzpomněli ...
Musela jsem si po dlouhé době veselí ten život zase trochu negativně přibarvit černou no ne? Vždy když mám takovéto chvíle, ráda si projíždím staré články a čtu, čtu a čtu. Nevěřili byste jak to někdy může být potěšující. Na druhou stranu i u smutnějších článků se mi dnes pozvednou koutky k ú směvu.

Zpestření stereotypního života

12. května 2012 v 15:02 | Raisel ˘˘

Ráno vstát, přežít pár hodin ve škole, nepohodnout se s učitelkou matematiky, poslechnout si pár poznámek, v horku dosahujícím téměř 30°dokráčet domů, jít na kytaru -případně někde vystoupit. Den zakončený na počítači (hoďka strávená před "novým článkem" není výjimkou). A takhle skoro pořád dokola.
Nebránila bych se, kdyby se úterní volna a pondělní zkrácená škola opakovaly alespoň obtýden. Hezky jsem se prospala, stíhala jsem mnoho věcí a nic mi nechybělo. Ve škole máme teď trochu klid, moc prověrek nepíšeme a většinou trénujeme na loučení s deváťáky. Mám z toho nervy už teď a to dost. Tohle a tohle se naučit, sehnat kostýmy + rekvizity, choreografie dořešit apod. Další školní dny pak přežívám v poklidu, míru a klidu. Po škole jsem se přidala ke skupině spolužáků co si chodí o poledkách zakouřit. Tak doslova jsem se zatím k ním nepřidala, a na narážky "Deš na cigárko?" s chutí odpovídám NE. Trénujeme sestavy. Ale prý nejsem jediná, komu kouř přestává vadit, možná něco víc, ha. Cítím se blbě... Ale už teď mám od táty dovolený, že si můžu dát aspoň tetování. Možná si řeknete, že tu jsem nadšená kvůli takový kravině, ale u nás v rodině si něco prosadit je někdy docela náročný. A já aspoň něco chci, možná do budoucna...

Byla jsem...

26. dubna 2012 v 21:31 | Raisel ˘˘
... přijata, nejšťastnější, veselá, usměvavá, zklamaná, nejistá, jsem.
Asi je u mě běžnější, že články nepřidávám tempem jako teď. Jednou za čas a ještě mám pocit, že to není přesně to takové, co bývalo. Ale nebojte, stará cesta už je nadohled.
Poslední článek byl jakýmsi sledem událostí a informaci o mých budoucích (teď již minulých) přijímačkách. Takže po dvou takřka obyčejných dnech, které jsem strávila nad nemilými testy SCIO v možná na mé budoucí škole, jsem se dozvěděla, že mě přijímají. Zvládla jsem to, co jsem od sebe chtěla. Chtěla jsem se dostat do Pardubic na chemickou, chtěla jsem získat minimálně 104 bodů na gympl, a tak se i stalo. S gymplem se situace stala komplikovanější, protože jsme v pořadí 45. a tím i poslední, kdo splnil počet bodů 104. A co si budeme nalhávat, ale aby dalo 15 lidí odvolání, to už chci zřejmě moc, většina jich totiž na gympl jde.
Ale tak nač zoufat. V Pardubicích se mi líbilo, po několika denním cestování se mi vlak "nezhnusil" a já se na září těším. Jsem ráda že mě přijali, obor mám vybraný a později se budu učit německy, ha.
Ve středu jsem jela do Brna na projekt o historii. Bylo to zajímavé a určitě jsme ráda, že jsem měla možnost jet. Byl oto už volno po přijímačkách, všichni byli zatím ve škole vyzpovídáni a my si užívali volna.
Posledních 14 dní se udržuji v optimistické náladě, je mi skvěle a opravdu jsem ráda že jsou přijímačky a "to horší" za mnou. Začíná velmi chaotické období plné vystoupení, cestování a návštěv. Už teď nevím co si dřív naplánovat. Dnes bylo mé poslední kytarové vystoupení, protože červnem to končí a já dále v II. cyklu pokračovat nebudu. Je milé, že se většina lidí dostalo kam chtělo na školu, a tak už si snad stěžují jen na blížící se loučení deváťáků. Přípravy jsou zatím neurčitě v nedohlednu, zatím vznikají jen nápady a to vězte, že máme nějakých pouhých 6 týdnů.

Takže zítra na celé tři dny odjíždím a těším se, protože počasí má být pěkné a v Dolcích to je krása sama. Sice strávím nemilé tři hodiny v autobusu, doufejme že výrobci kinedrylu nepodceňují farmacii a účinek bude správný. :D Protože tři hodiny je docela zabíjárná. Určitě budu mít fotky, snad i nějaké pěkné zážitky, a no, prostě těším se opravdu moc.
Mějte krásný víkend, a nakonec jedna fotka z venčení Ritunky. Spíše momentka, podle toho i važte.

Krásný den, s bezdrátovým úsměvem

22. dubna 2012 v 18:08 | Raisel ˘˘
"Když se něco může pokazit, pokazí se to."
Víkend je to velmi prolenošený. Včera jsem se válela u filmu, TBBT, občas jsem si zopakovala něco na přijímačky a pak jsem si šla chvíli lehnout. Začínám být z přijímaček mírně vydeptaná, což se někomu může zdát jako zvláštní. Lidé v mém okolí se totiž zdají být naprosto v klidu, zatímco já vyšiluju už teď.
Dnes je snad poslední den před atraktivním týdnem, kde mě čeká spoustu zařizování. Může za to i situace, že mi před malou chvilkou vypadnul drátek co zpevňoval zuby, když už nemám rovnátka. Dala jsem si mrkvičku, pak slyším lupnutí, cítím kus oceli v puse a je po všem. :D Takže v Pondělí a úterý přijímačky, ve středu výlet do Brna, čtvrteční vystoupení s kytarou, páteční focení, sobotní výlet do Liťáku za Ájou a do čajky na vodnici, v neděli možná na cvičák. To jen kdybyste mě měli někdo chuť z tohohto týdne vysvobodit, určitě budete vítáni...

Minulost hoří a já s ní

14. dubna 2012 v 0:18 | Raisel
Tento článek měl začínat tím, jak jsem vesměs nešťastně šťastná, jak se mi krásně i zle žije na této planetě a jak se odpoutávám od minulosti (haha :D). V době zhruba 48 hodin se ale stalo několik nečekaných věcí, které mě opět dokázaly tak trochu rozhodit, potěšit, pobláznit a já najednou zase nechtěla pesimisticky přemýšlet.

Když jem šťastná, nechci vidět to zlé. Nechci poslouchat depresivní písničky a stále si přiznávat, že já jsem opravdu (!) ráda co a jak skočnilo. A je mi (samotné) skvěle! Většinou se tak stává, že když vyšlu do světa myšlenku jakou mám optimistickou náladu, přijde držkopád. A když si začnu říkat jak mi je fajn bez toho, abych seděla s někým několik hodin na chatu a kecala, hádejte.

A to je mí drazí těch 48 hodin, co změnilo naprosto záměr tohoto článku.To, že jsem strávila 7 hodin konverzací s člověkem, který mě neskutečně oslovil svou osobností a nadhledem. A jelikož mám jen málo lidí, se kterými dokáži přes 5 hodin v kuse sedět a psát si "o něčem" nadchnula mě tato osoba ještě více.
Mimo jiné byl pátek 13. velmi příjmeným dnem. Mám nové boty, možná pojedu do Brna, směju se jak idiot ... :)

Proto k nadpisu a původnímu záměru jen v krátkosti. Dole na fotografii vidíte pozůstatky roční práce deníku "2008" a půlroční "2010". Taťka se na mě obrátil s otázkou, zda mi to třeba v budoucnu nebude líto. S naprosro jistotou jsem mohla říct, že ne. Protože deník "mého dětsví" co psala sedmiletá holčička v roce 2004 si stále pečlivě uschovávám a pročítám když mám náladu. :) Zybtek už byl jen ... "odpad".

"Někdy dělám věci, které ostatní nechápou. Ale věřte, že já pro ně důvod mám!"


"I am bulletproof, I am titanium."
Chtěl si do mě střílet, ale já se nedala,
měla jsem padat, ale já nespadla.
Chtěl si mě srazit na dno, ale já se nedala,
Protože...I am titááánium! :)

Velikonoce s rodinou

9. dubna 2012 v 19:03 | Raisel ˘˘
"Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný,..." Letos jsme tento den trávili doma. Stejně nebylo o co stát, ale na kolo to ráno moc nebylo. S mamkou jsme obarvily pár vajíček, upekla se buchta, já pekla muffiny. Když už ne třískačka, tak pěkný den jsme si udělat chtěly. Bratr se sádrou zůstal doma a tátovi se taky nikam nechtělo. Během dopoledne se z "Budeš doma? Tak to mi na tebe přijdeme!" stalo podstatně nic. Buď se jim fakt nechtělo, a nebo žijí ještě v přesvědčení, že bydlím na tom stejném místě (4 roky a divili byste se jak se někdo diví).
Minulý rok jsem už zmiňovala, jak to bývá s dodržováním tradic. Letos tedy nebylo překvapivé, že vše bylo téměř při starém a přišel jenom jeden známý. Stejně na to příští rok peču a pojedu pryč. Nemá to cenu, ne abych se s maminou pohádala hned po ránu a slyšela co je špatně a co není. Však se to časem spravilo, koukali jsme na film, dali jsme si oběd a opoledne vyrazili na chatu za dědou a babčou. Ale jo, řekněme že na mém zadku byste možná odlesky fialové našli (i když bych si zasloužila tak 10x více, nepopírám).


 
 

Reklama