Básním

Kopie.

4. února 2014 v 21:53 | Raisel
Kapka vína,
zapitá kafem,
a srdce do klína,
co puká žalem.
S černým svědomím,
u šálku čaje,
a dokola furt drmolím,
že jenom stojím v řadě.
A z raních povídaček,
co občas bolí,
naber trochu dech,
než se všechno zhojí.
A s cigaretou u úst,
nevybočujeme z řady,
jsme jako kopie jeden druhého,
vada vedle vady.

Po cestách

7. března 2013 v 10:48 | Raisel^^
(y) Znovuvložení, omylem.

Pochoduješ ve vlastním stínu,
obklopená vzpomínkami,
jdeš a nevíš kam,
s někým, koho neznáš.

Vztahuješ ruce v dál,
v prázdnu se ztrácejí,
sny, a mezitím co jsi spal,
jiní se rozcházejí.

Zatímco jsi plakala,
jinde si se mohla smát,
a když si jak princezna tancovala,
se samotou bojovat.

Každý úsměv dal ti víru,
bolestný pohled jen do srdce díru.
A když pominulo, co mělo ...

Co s nimi bude teď?

Z posledního dechu

4. listopadu 2012 v 13:42 | Raisel ˘˘

Studený vítr ti fouká do tváře,
lehce se otřásáš zimou.
Však každý náznak slaboty,
tě dělá silnou.

Našlapuješ na střepy posetou zem,
vyhlídky na nekonečnou cestu před sebou máš.
Ze stromů odpadlo poslední barevné listí,
změnily se nálady, změnily se lidi.

Jak malá loďka na rozbouřeném moři,
narážející do útesů, ale pořád dost silná.
V přílivu a odlivu,
má tě v pasti tvá stále vracející se nálada.

A pořád si neseš,
svá černá křídla na zádech.
Vždy tam, kam se hneš,
lidem berou poslední dech.

Můžeš začít jinak,
ty můžeš začít znova!
Marná snaha pokoušet,
vždy zůstaneš stejná.

A až ti jednou dojde dech,
shoď křídla svá černá,
natáhni vlečku a kupředu leť.

Zastav

10. srpna 2012 v 23:21 | Raisel ˘˘

Starší tvorba, to když byla ještě nálada na bodu mrazu...

Zastav se a otoč se,
ohlédni se za tím hezkým,
teď je konec hezkým dnům,
konec sloky, konec snům.

Jak krásně ti bylo,
smích a nejbližší,
dokážeš říct kdy se to zlomilo?
Když pokrylo štěstí temnější.

Už to tak bývá,
život jak na houpačce,
každý ti to říká,
dej sbohem naivní holčičce.

Naivita tě ničí,
druhá tvář ještě víc,
pravá holka uvnitř tebe křičí,
že ztrácíš víc a víc.

Zastav se, otoč se,
dej sbohem,
je to naposled,
co procházíš kolem.

Není fér se takhle ničit,
vezmi všechny síly,
je čas se sobě vztyčit,
přišlo to v pravou chvíli.

Kámoš z kartonu

21. května 2012 v 21:40 | Raisel ˘˘
Když smutno vždycky bylo,
s mým kartonovým kámošem na vše se zapomnělo.
My opíjeli se do noci,
pod hvězdami posetým nebem nám nebylo pomoci.

Když veselá jsem vždycky byla,
s mým kartonovým kámošem bar jsem navštívila.
"Podívejte jak krásný můj přítel je!"
Řvala jsem, on se červenaje.

Když jednou přišel déšť,
stejně jako on,
rozpouštěla jsem se též.

Z mého kartonového kámoše zbyly mi vzpomínky,
s pláčem jsem pak usínala,
v náruči své maminky.

Kolébka naivity

18. května 2012 v 23:09 | Raisel ˘˘
Zavři oči a sladce spi,
dokud nevidíš,
jaké jsou kolem tebe vytvářeny lži.

Tvoje naivní představy je fascinují,
když s chutí vyprávíš jejich smysl,
Všichni to jen kolem tebe utajují,
ale ty nepostřádáš svůj důmysl.

Věříš že smích tu je,
že lidi jsou navzájem vstřícní,
zlo že nikdy nepřijde,
a oni si pomáhají.

Jen tě nechají ať asi takhle žiješ,
jenom se bojí chvíle kdy na to přijdeš.
Že život je jedna velká lež,
a vždycky není jen na tobě - jak žiješ.

Snažili se tě chránit,
ani neví jak moc ti ublížili,
ale ty ses chtěl vždy tak bránit!
A v naivitě zabaleného tě do kolébky uložili.

Tak jim nevyčítej, že jsou zlí.
Nevyčítej, že život není kouzelný.
Protože není a ty to musíš poznat,
a právě proto ti teď říkám,
nech to časem všechno dozrát...

Deník

20. dubna 2012 v 17:56 | Raisel ˘˘
Psáno v říjnu 2011, objeveno a pár měsíců později a zkráceno o několik posledních, zbytečných slok. Tématicky to možná vypadá, že to má co společného s předchozím článkem, ale opravdu tomu tak není. :)

Ve starém archivu,
v nejvyšší polici,
v zaprášeném županu,
v nejvzdálenější ulici.

Leží tam deník,
staší nežli já,
majitel už má pomník,
rozluštím tajemství skrytá?

Stránka první,
na fotce mladý muž,
píše, že co vypráví způsobilo,
že do ruky vzal nůž.

Bylo mu pár let, byla válka,
oni se milovali, ona jeho srdci vládla.

Zklamán její zradou,
zklamán sebou,
vysílen válkou,
dává sbohem ...

Ukolébavka

6. dubna 2012 v 22:17 | Raisel ˘˘

Ukolébavka co vnáší ti radost do duše,
může trvat věčně když budeš si to přát,
jenom pro tebe mám času nekonečně,
budeš vždycky vědět že bude se ti o mě zdát.

Tak neplač malá, smutek ti nesluší,
usměj se na mě, smích ti rány vyléčí.
Ty jsi se mnou, já s tebou též zůstanu,
tak neboj se už, mít rád tě nepřestanu!

Některá snaha je zbytečná, ty to nejlíp víš,
když miluješ, a přitom nenávidíš.
Touhle ukolébavkou, skončit bych chtěl den,
a teď už jdi spát, protože to život není sen.

Pro neznalé, nechala jsem se inspirovat při poslechu této hudby, která se mi stala několikahodinovou (možná několikadenní) závislostí. Možná proto můžete opět vycítit nádech melanchonické nálady. Takže tak ... Lullaby :)

Nový den

24. března 2012 v 13:30 | Raisel ˘˘
Začíná nový den,
a slunce už vychází,
doznívá tvůj sen,
co jenom krásné noci přichází.

Co vidíš kolem sebe,
snad smích ostatních,
tvař se taky vesele,
není nad lidský smích.

Začíná nový den,
a vše je ti včerejší,
doznívá tvůj sen,
už se nikdo neohlíží.

Co vidíš kolem sebe,
je ti tak blízké,
tvař se taky vesele,
protože i tvoje časy byly hezké.

Končí noční temno,
a slunce už vychází,
sen co náznakem se stal,
co jenom krásné noci přichází.

Začíná nový den,
a ty máš tu možnost ráda,
že začíná tvůj nový sen,
a ty můžeš být zase šťastná.

21.3.2012, (c)Raisel

Oběti objetí

4. února 2012 v 10:49 | Raisel ˘˘
Imaginarius - 5. týden

Oběti objetí,
prosím ať to nikdy neskončí.
Jenže ty utíkáš,
a já jsem jen v tom srdečním zajetí..

I když si stín,
stín, který mě doprovází,
snažím se odhánět splín,
jenže ty stále nepřicházíš.

Jsou to vzpomínky,
co tě dělají skutečným v mém životě,
jsou to hodinky,
které utíkají bez tebe.

To jen tvůj plachý stín se mnou je,
stín co lásku zakazuje.

V hlavě křičím,
abys neodcházel,
navzdory všemu však mlčím,
ze sebe samé špatně mi je.

Přijď a obejmi mě,
Přijď a rozesměj mě.
Oslov mě svou přítomností,
jen už pojď...

Na téma:

Svět fantazie

26. ledna 2012 v 20:55 | Raisel ˘˘
Svádějící tě ke dnu,
pohlcena tebou,
myšlenku temnou,
zavřeš fantazií bránou.

Nikdy nebylo líp,
než v jejím světě,
s ní je tak snadné mít,
pak díváš se na svět vesele.

Zavírá smutek,
otevírá nekonečno,
nenahrazuje dotek,
ale odhání mračno.

Je ta nejvěrnější společnice,
nejenom melanchonika a snílka,
s ní vzkvétá a každá naděje,
dává ti neviditelná křídla.

Můžeš si s ní dělat co chceš,
můžeš ji naprosto ovládnout,
jen pozor ať to nepřeženeš,
i realitu je třeba zvládnout.

Cesta za lepším životem

8. ledna 2012 v 18:05 | Raisel ˘˘
Cestou dlouhou,
plno překážek,
hodně zarážek,
kráčím cestou strmou.

Já se pro to rozhodla,
že se na tuhle cestu se dám,
sama jsem tvrdila,
že nikdy nedám možnost výčitkám.

Donutil mě k tomu život,
můj plný nehod a zlých příhod,
protože prý poslední šance bývá,
když člověk to zlé zapomíná.

Ptám se kde je můj cíl,
kde moje cesta dlouhá končí,
začínám pociťovat splín,
že někde odbočím.

Když už jsem však něco začala,
ať také dokonám,
a proto nedám váhu výčitkám,
a svojí cestou se opět dám.

Držte mi palce...

Spletitý řád tohoto děje

26. prosince 2011 v 19:37 | Raisel ˘˘
Dejte mi facku,
jeden krok ke vzpamatování.
Řekněte mi lež,
ať přeruším to zapomínání.

Možná bych se pak vzpamatovala,
protože já nevím co se děje,
a normálně bych ani vědět nechtěla,
spletitý řád tohoto děje.

Ocitám se na ostrově,
volnost, ale tíseň.
Protože si nechci přiznat,
že z tohoto se stává smutná píseň.

Nejvíce mě neděsí,
že je šance aby se to znovu stalo,
ale mnohem více mě děsí,
že to tak dopadlo,
tak jak nic ze mě nikdy nechtělo.

Přiznání,
přiznat se sama sobě.
Ale to já nechci,
potvrdilo by to jenom spletitý řád tohoto děje.

Válka

19. prosince 2011 v 6:49 | Raisel ˘˘
Plameny šlehají ve větru,
už je pozdě něco zachránit,
však vojáci již v zákrytu,
šanci nechtějí promarnit.

Tam kde končí chtíč,
v něco obrovského se prolíná,
láska není kýč,
a slz stále přibývá.

Chce dítě otce,
který někde válčí,
mít nejde tak lehce,
díte do polštáže brečí.

Slzičky smutku,
co ani maminka nezastaví,
všichni jen chtěji zastavit válku,
ale kdy skončí, oni se ptají!

Není lidské kazit lásku,
je tedy čas na otázku,
proč kvůli válce tolik obětí,
které jsou později sežrány havětí?

Mezi živé tě už nikdo nevrátí

9. prosince 2011 v 17:05 | Raisel ˘˘
Pořád to je kolem nás. Každou chvíli se objeví zpráva, že někdo spáchal sebevraždu. A většinou je důvod naprosto stejný. A vždycky nám mamka říká, vždycky nám to připomíná, že "zabít se kvůli (zklamané) lásce" je hloupost. A snad se nedá říct, že by jí kdy mé a bráchovi odpovědi dostatečně uvedly do klidu... Ale já vím, že v tom je jenom strach.

Mladý kluk co veselý byl,
však on pro jedinou jenom žil.
A to byl důvod asi,
proč skončil ty zlé časy.
Kdyby snad ale pochopil,
že má cenu jít dál,
možná by tu stále byl,
a jako vždy se smál.

(A v tu chvíli si asi všichni uvědomili, že chlapec nebyl tak dospělý, jak by se na papíře zdálo...)

Skrýváš

7. prosince 2011 v 17:42 | Raisel ˘˘
Procházíš se tmou a nocí,
pod maskou skrýváš cosi,
nikdo to nevidí,
to zlé od čeho by ti mohli pomoct necítí.

Jen kapky deště co dávno zmáčely ti vlasy,
jsou poslední zbytky krásy,
ale stejně ani jim,
nesvěříš se, zaplnil tě splín.

Nechceš věřit,
že pomoct by ti někdo mohl,
a tak ten zlý pocit,
budeš raděj dále v sobě dusit.

Nahodit úsměv,
vždyť vše je dobré,
holka, ty kecáš sama sobě
někdy odhodit masku nebývá špatné.

Soused

4. prosince 2011 v 18:55 | Raisel ˘˘
Tahle "básnička" se mi válí v rozepsaných už pěknou řádku dnů. Nevím, proč jsem neměla chuť jí zveřejnit. Ale aspoň pro mírné pobavení to stojí za to. Berte to s rezervou, já často přeháním (třeba jako teď). Akorát se jednou snažím o něco nedramatickýho, tak se na mě nezlobte, mám pocit, že mě stejně více vyhovují ty "životní smůly". :D

Každý týden,
stejná doba,
můj soused
sedí u oběda.

Kouká ke mě do okna,
jestli nejsem svléknuta.
Na to ale já mu kašlu,
do háje ho klidně pošlu.

Nejsem jeho modelka,
jenom jeho sousedka.
Závěsy toho hodně zachrání,
on pak smutně odchází.

Cítím sebe, ale vidím tebe

18. listopadu 2011 v 17:24 | Raisel ˘˘
Zavři oči,
mysli si, že jsi neviditelná.
Prášků trochu v hrsti,
tělo tvé už odmítá.

Tělo se brání té přetvářce,
kterou ti dávají.
Stejně ti nepomůžou zabránit konce,
který se rychle blíží.

To co z tebe dělá vraha

21. října 2011 v 15:19 | Raisel ˘˘
Upozorňuji, že to nečtěte, pokud už rovnou nejste na takováhle "psycho dramata". Všechno začalo prvním veršem, a pak jsem ten nápad chtěla rozvinout. Je to psycho, je to drama. Je to až trochu k smíchu, jak se snažím přiblížit tu děsou situaci tak, jak ji vidím. Třeba právě tohle téma je způsobeno tím, že čtu povídky z vězeňské cely.
Příjemné čtení, a moc neuvažujte, jak to stou dívkou bylo....
Ptám se sama sebe, jak o takových tématech, která jsem vždycky proklínala, můžu psát.

Tělo, které se ti odmítlo poddat,
leží teď odhozené u silnice.
Zkrvavené pramínky vlasů
už nikdy nepoznají v pohlazení krásu...

Dívka, která neviděla zlobu ve tvých očích,
dívka, která jen chtěla domů.
Byl jsi příliš sobecký a příliš si ji chtěl,
než abys ji odpověděl.
"Kam jedem"?

Citát: Kapky

12. října 2011 v 15:13 | Raisel ˘˘
U Taychi už jsem nemohla jen tak přihlížet. A ne, když přišlo tak pěkné téma, tedy fotka. Třeba se někomu líbit bude, třeba ne. Doufám ale, že si najde oblíbence, anebo že kdyžtak řeknete, co se vám nelíbí, ať se můžu do budoucna polepšit :) Tak tedy, Raisel cituje:
"Nezávďme kapkám jejich volnost, protože je vysuší slunko dříve,
než se stačí porozhlédnout, jakou krásu kolem sebe máme my."
 
 

Reklama